čtvrtek 27. června 2013

Několik poznámek ke zdravému rozumu

Nepopírám, že všeobecně užívaný (a to občas i mnou) pojem "zdravého rozumu" mi činí docela potíže. A to předem zdůrazňuji, že se nechci řadit mezi jeho "osvícené překonávače". Nicméně se domnívám, že s tímto pojmem jsou, minimálně z hlediska filozofie, vcelku objektivní problémy. V tomto textu bych si tedy chtěl na ten náš zdravý rozum trochu posvítit, a budu velmi rád, když v komentářích doplníte téma vlastními myšlenkami. Neučiním však pravděpodobně žádný závěr, neboť smyslem textu má být "pouze" otevření a stručný rozbor tématu - samozřejmě však s nadějí na nějaké konečné stanovisko.

Bylo by vhodné začít malým rozborem samotných pojmů, z nichž se inkriminovaný termín skládá. Nejprve tedy vezměme termín rozum. Nejde mi nyní o jeho podrobný filozofický rozbor, neboť na to nyní nejsem dostatečně vybaven a ani to v kontextu tématu není úplně potřeba. Rozum tedy budu chápat jako určitou mohutnost, inherující v člověku, která vytváří pojmy, skládá je v soudy a z těch pak tvoří úsudky, a kterou principielně mají všichni lidé, neboť je to to, co činí člověka člověkem. Vynechávám nyní námitky, jestli má rozum člověk v prenatálním stavu, člověk pouze vegetující (vlivem trvalého poškození mozku apod) a podobné případy, které nyní shrnu rozlišením mezi pojmy příčina a podmínka - totiž podmínka toho, aby se příčina mohla nějak projevit. Taktéž vynechávám otázku, jestli rozum inheruje v mozku - osobně se domnívám, že ne, ale opět, pro toto téma to není rozhodující.

Mnohem důležitější ale bude rozbor pojmu zdraví, protože ten je v tomto tématu klíčový. Zatímco rozum jsem označil jako určitou mohutnost, tak zdraví obecně lze označit jako kvalitu - ať už nějaké mohutnosti, nebo části nějakého organismu, těla apod. Zdraví lze tedy v přísném smyslu vztáhnout pouze vůči živým substancím a označuje správnost fungování dané mohutnosti, části organismu apod. Přičemž co konkrétně je v tom kterém případě správným a tedy zdravým fungováním, o to může být, a také v určitých případech fakticky je, veden spor. Klasickým příkladem je homosexualita, v roce 1990 vyškrtnutá světovou zdravotnickou organizací ze seznamu nemocí. Zkuste se zeptat, proč z takového seznamu nikdo nevyškrtnul chřipku nebo rakovinu, nebo proč se nemocní rakovinou či chřipkou nehlásí o spoustu svých "práv". A zdraví rozumu bude mít v tomto srovnání vcelku přirozeně blíže k té homosexualitě, než ke chřipce.

Zkusme nyní trochu "fenomenologicky" zjistit, co mají běžní lidé většinou na mysli, když mluví o zdravém rozumu a jak se k němu staví.

V první řadě je třeba říci, že se nikdo nedomnívá, že by jeho vlastní rozum byl nemocný, natož aby z toho vyvozoval nějaké praktické důsledky - např. v tom, že ani nebude vyslovovat své názory a bude se podřizovat autoritě ostatních. Podobná myšlenka se v různých obměnách opakovala od renesance/ranného novověku; uvedu její trefnou formulaci od Kanta: rozum je jediný dar, který příroda rozdělila spravedlivě, protože si nikdo nestěžuje, že ho má málo. Uznat, že mám nemocný žaludek, ruku či ledviny, nám nečiní žádný problém. Ale člověka, který by bez problémů tvrdil nemoc svého rozumu, jsem alespoň já v životě nepotkal. Pokud vy ano, rád se o dotyčném jedinci dovím více - byl by pro mne prvním svého druhu.

Když se zeptáme, co konkrétně lidé pojmem "zdravý rozum" myslí, pak se mi vcelku jednoznačně jeví, že se tím prakticky vždy míní souhrn nějakých určitých konkrétních náhledů na svět a věci v něm, nebo určité principy těchto náhledů. Dejme příklad: někdo řekne, že to přece dá zdravý rozum, že ten, kdo někoho chladnokrevně zavraždil, by za to měl být přísně potrestán. Myslím, že se shodneme na tom, že to je celkem nekonfliktní názor. Ale učiňme předmětem zdraví rozumu otázky jako původ člověka (stvoření Bohem nebo evoluce), identitu lidství (je-li zygota člověkem, či "shlukem buněk") nebo otázku, jestli má být Afrika zásobována kondomy, aby se nešířil AIDS. A jsme někde úplně jinde. V tu chvíli zde máme mnoho různých zdravých rozumů, které si vzájemně odporují a obviňují se z nemocnosti. A pokud si vzájemně odporují, tak prostě všechny zdravé být nemohou. Tedy nejsme-li hegeliáni.
To nás přivádí k dalšímu významu výrazu "zdravý rozum", s nímž se setkáme především v křesťansko-konzervativních kruzích. Domnívám se totiž, že se v těchto kruzích při užívání tohoto termínu de facto nemluví o zdraví rozumu, nýbrž spíše o jakémsi mravním zdraví. Problém mohutnosti poznání a jeho správné funkčnosti je zde tedy převeden spíše na zdraví vůle a příčina chybných náhledů je kladena spíše do mravní špatnosti a nezřízenosti vášní. Nelze jistě popřít, že to v mnoha případech je/může být pravda. Nicméně dle mne silně hrozí, že se takto všechny problémy, jež souvisí s kognitivním rozměrem člověka, univerzálně (a nelegitimně) převedou na mravní základ. Mohli bychom se pak dostat až k popření mravně nezaviněného omylu. Na druhou stranu jsem si v této argumentaci vědom, že nesmím sklouznout po kluzkém svahu.
A ještě by asi bylo dobré dodat - i když je to víceméně jen rozvedení prvního významu pojmu zdravý rozum - že  se tento termín váže se souhrnem určitých konkrétních náhledů, nakolik je většinově sdílen určitou společenskou skupinou v určité historické epoše. Tak mohl být předmětem zdraví rozumu např. náhled, že se slunce otáčí kolem země.

Z výše uvedeného lze myslím vyvodit jedno zásadní rozlišení: termín zdraví je přímo úměrně tím více neproblematický, čím více je objekt zdraví či nemoci tělesný/hmotný, a tím více problematický, čím více je objekt zdraví či nemoci něčím duševním/duchovním. Jediným případem který mne napadá, a který toto rozdělení může zkomplikovat, je výše zmiňovaná (homo)sexualita, neboť je zde otázkou, nakolik je tento rozměr lidství něčím tělesným a nakolik něčím duševním. Ale to zde nehodlám řešit.

Když před pár lety Václav Klaus odmítal podepsat přejmenovanou Evropskou ústavu alias Lisabonskou smlouvu, měla se skupina lékařů tajně dohodnout, že jej prohlásí za nesvéprávného a že tudíž smlouvu místo něj podepíše někdo jiný, svéprávný. To je příklad, který nám, připomene kam vede akcent na dichotomii zdraví/nemoc (na úkor dichotomie pravda/omyl), což nakonec známe velmi dobře z historie. Totalitní režimy a jejich aparáty likvidovaly své odpůrce jejich zavíráním do blázinců jako duševně nemocné. Nemusíme ale chodit až tak daleko. Ten, kdo v dané společnosti, sdílející určitá přesvědčení a zvyky nějak vyčnívá, je z pohledu toho, co tato společnost označuje za věc zdravého rozumu, nahlížen jako divný - jako někdo, s kým by bylo potřeba něco udělat, nějak jej uzdravit, a to v posledku i násilím, pokud to nepůjde jinak a bude to k jeho dobru. V této souvislosti jsem si vybavil první kapitolu Chestertonovy Ortodoxie nazvanou "Maniak". Chesterton tam rozhodně vychází právě z oné dichotomie zdraví-nemoc jako základu celé své "filosofie zdravého rozumu", jak ji nazývá. Jestli se v tom nějak odráží jeho britství, příslušnost k zemi common sense, si netroufám tvrdit, nejsem jeho znalec. Jako ortodoxní katolík Chesterton vychází z nepopiratelného faktu dědičného hříchu, přičemž z jakéhosi "psychologického ohledu" vůči ateistům či modernistům jeho doby, kteří popírají peklo, jej nahradí blázincem, který dotyční zatím nepopírají. Kapitolu velmi doporučuji k přečtení, nyní z ní ocituju jen onu pro mne vrcholnou, takřka "voluntaristickou" pasáž, při jejímž čtení mne skoro mrazí:
"Současná vědecky orientovaná společnost důrazně varuje před přemýšlením o smrti. Smrt je fakt, ale považuje se za morbidní fakt. A ve vztahu k lidem, jejichž morbidita se stává mánií, dbá moderní věda o čistou logiku ještě méně než tančící derviš. V takových případech nestačí, aby nešťastník toužil po pravdě; musí toužit po zdraví. Nezachrání ho nic než slepý pud po normalitě jako u zvířete. Duševní poruchy se nelze zbavit pouhým myšlením, protože je to právě orgán myšlení, který onemocněl, stal se neovladatelným a jakoby závislým. Záchranu muže poskytnout jedině vůle nebo víra. Jakmile se začne pohybovat jen rozum, pohybuje se v starém vyjetém logickém kruhu stále dokola, jako cestující třetí třídy Lon-dýnské okružní dráhy bude jezdit stále dokola, dokud se nevzchopí k ráznému a tajemnému úkonu vůle a nevystoupí na Gower Street. Všecko tu závisí na rozhodnuti; dveře nutno zavřít navždycky. Každý lék je zoufalým pokusem. Každé vyléčení je zázrak. Léčit šílence není disputace s filozofem; je to vymítání ďábla. A třebaže lékaři a psychologové postupují při této práci zcela klidně, jejich přístup je hluboce netolerantní - tak netolerantní jako Krvavá Marie. Podle jejich názoru musí člověk přestat myslet, chce-li žít. Doporučuji vlastně intelektuální amputaci. Pohoršuje-li tě tvá hlava, utni ji; neboť je lepší vejít do nebeského království nikoli jako dítě, nýbrž i jako hlupák, než být s celým svým intelektem uvržen do pekla - nebo do bláznice."
Kam podobný přístup může vést a jaká jsou jeho nebezpečí, jistě tušíte - v podstatě jsem je už naznačil. Na druhou stranu nelze vůbec principielně vyloučit - alespoň pro nás, co uznáváme existenci nějaké zcela objektivní pravdy (nyní bez ohledu na to, co konkrétně jí je) - že mohou existovat situace, které jiné řešení těžko umožňují.

Co se týče čistě oblasti filosofie, jsem osobně proto, aby se v jejím rámci, nakolik je to možné, termín zdravého rozumu nepoužíval vůbec, alespoň ne pokud by měl být používán jakožto jakýsi princip, mezník, k němuž se budeme při argumentaci odvolávat. Takové náznaky jsem zpozoroval např. v knize Filosofie dle zásad sv. Tomáše Akvinského od legendárního českého tomisty Josefa Pospíšila. Avšak je-li to opravdu zcela možné, to je v tuto chvíli těžko říct.

Tím bych svůj dnešní komentář k termínu zdravý rozum ukončil. Nesliboval jsem žádný jednoznačný závěr, ostatně název příspěvku hovoří o několika poznámkách. Spíše bych rád na toto téma vzbudil diskuzi v komentářích pod článkem. A jinak, pokud někdo víte o nějaké zajímavé knize nebo článku na toto téma, např. o historii tohoto pojmu, určitě mi dejte tip. Díky předem.

12 komentářů:

  1. Do textu jsem ještě zapomněl dodat, že Chesterton se vyjadřuje zcela "antiplatónsky" v tom, že oproti Platónovu "básníci mnoho nepravdivého navymýšlejí" naopak básníky (a fantazii) vyzdvihuje, zatímco k rozumářům je velmi skeptický. Možná to souvisí s tím, jaká filozofie dominovala v jeho době, ale těžko říct.

    OdpovědětVymazat
  2. Shodou okolností vyšel ve Filosofickém časopise 3/2013 článek na stejné téma s velmi zajímavým názvem: Aristotelův pojem zdravého rozumu

    http://filcasop.flu.cas.cz/index.php?page=aktualni-cislo&cislo=3-2013&obsah=571

    TM

    OdpovědětVymazat
  3. Tak mne dnes ráno jen napadlo, že ten, kdo stáčí zdůvodňování či argumentaci v diskuzi ke zdravému rozumu, ten vlastně diskuzi posunuje od ad rem k ad hominem. Protože zdravý může být pouze diskutující. Určitě nemohou být zdravé axiomy + odvozovací pravidla, no a argumenty mohou být zdravé snad jen analogicky.

    OdpovědětVymazat
  4. Tady je vidět kam může (byťnezamýšleně) vést Chestertonovský přístup: http://zpravy.idnes.cz/neveri-v-boha-skoncil-ve-vezeni-nigerie-d9k-/zahranicni.aspx?c=A140626_064106_zahranicni_skr

    OdpovědětVymazat
  5. Jazyk není kalkul, snažit se analyzovat pojem "zdravý rozum" rozložením slovního vyjádření na prvočinitele je podle mne chybný postup.

    To mi připadá podobné, jako chtít se něco dozvědět o elektrickém křesle přemýšlením o křeslech a o elekřině.
    Asi by to vedlo ke scestí, k čemuž, myslím, došlo i u Tvého textu, když se dostal přes zdraví až k psychiatrii.

    Pokud o nějakém tvrzení prohlásíme, že odporuje zdravému rozumu, tak tím, alespoň podle mne, naprosto nechceme říci, že s jeho autorem není cosi v pořádku. (Kdyby tomu tak bylo, pak by psychiatrické léčebny musely být plné filosofů.)

    Podle "The Oxford Companion to Philosophy" (second edition, heslo "common sense") se zatím nikomu nepodařilo "zdravý rozum" uspokojivě definovat, takže asi nemá moc smysl se tady o to snažit, nicméně Webster's College Dictionary uvádí pod tímto heslem význam "sound practical judgment that is independent of specialized knowledge or training; normal native inteligence".

    Když z toho budu vycházet, tak rozdílné názory na kondomy pro Afriku nebo potraty nelze považovat za výsledek relativity "zdravého rozumu" nebo dokonce za jeho selhání - jednoduše proto, že mnoho z těchto názorů nejsou vůbec výsledkem zdravého rozumu - jsou výsledkem ideologických předpojatostí.


    Dovolím si také nesouhlasit s tvrzením "co se týče čistě oblasti filosofie, jsem osobně proto, aby se v jejím rámci, nakolik je to možné, termín zdravého rozumu nepoužíval vůbec, alespoň ne pokud by měl být používán jakožto jakýsi princip, mezník, k němuž se budeme při argumentaci odvolávat.".

    Filosofie nemá takové východisko a brzdu v podobě experimentů a pozorování jako věda a podle něčeho se orientovat musí, nemá-li být jen souhrnem duchaplných absurdit, které fakticky nebere nikdo vážně.
    Mám za to, že kromě výsledků vědy by takovým orientačním bodem měl být i "zdravý rozum".

    Filosof George Edward Moore v článku "Obhajoba zdravého rozumu" (viz http://www.ditext.com/moore/common-sense.html ) tvrdí, že o tvrzeních typu "Teď existuje živé lidské tělo, které je mým tělěm" a podobných samozřejmostech nelze smysluplně pochybovat.
    Myslím si, že pokud se filosof dostane s podobnými tvrzeními do sporu (a není to nic až tak vyjímečného), je to problém - minimálně proto, že takový člověk začíná být vnitřně nekonzistentní (kdyby svou filosofii nějak promítl do své praktické existence, nepřežil by nebo by skončil na psychiatrii).


    Mimochodem, francouzský osvícenský filosof Holbach vystupoval velmi ostře proti náboženství a napsal na to téma knihu s názvem "Zdravý rozum, čili o idejích přirozených proti nadpřirozeným".


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se za trochu opožděnou reakci, každopádně děkuji za podnětný komentář.

      "Mám za to, že kromě výsledků vědy by takovým orientačním bodem měl být i "zdravý rozum"."
      Jenže takový požadavek podle mne vrací do hry mnou adresovaný problém: co je soudem zdravého rozumu a kdo to bude rozhodovat? Pokud Moorovy tvrzení jako to o tom těle, které jsi citoval, pak s tím jistě nemám problém a jsem pro. Jenomže má zkušenost je taková, že se pod zdravý rozum řadí tvrzení mnohem méně samozřejmá, a to, když už jsi zmínil toho Holbacha, jak ze strany nábožensky, tak ze strany protinábožensky motivovaných lidí.
      Trochu opatrný bych byl v případě těch výsledků vědy jako referenčního bodu. Taková existence gravitace je třeba málo problematická, ale víme, jak ideologicky atraktivní je třeba taková teze o makroevoluci a zvlášť tady je nějaký experiment nebo pozorování prakticky nemožné.

      Vymazat
    2. Omlouvat se netřeba, na odpovědi v diskusi není právní nárok :-).


      Je jistě pravda, že vždy mohou nastat spory o tom, zda to či ono je nebo není pravdou zdravého rozumu.

      Jenže takové spory mohou nastat téměř u všeho a u takových mnohoznačných a rozostřených pojmů jako je např.dobro nebo svoboda speciálně. Přesto Ti nědelá problém s takovými pojmy operovat.

      Když vyjdu z toho, že "zdravý rozum" je něco jako přirozená inteligence nezávislá na specializovaných vědomostech (viz Webster), tak mám za to, že by měl být na ideologii spíše nezávislý (i když chápu, že v praxi to bude problém). Nicméně jak je to s kulturní a ideologickou podmíněností zdravého rozumu si teď netroufám spekulovat, kdyby to všechno bylo tak jasné, tak by asi v "The Oxford Companion to Philosophy" nekonstatovali problém s definicí.

      Takže když bych to shrnul: potenciální spory ve věci "pravd zdravého rozumu" nevidím jako překážku. Spory ve filosofii jsou spíše pravidlem než výjimkou. Stačí si uvědomit, kolik v současné době existuje aktivně zastávaných a vzájemně si protiřečících filosofických směrů.

      Je ovšem nepochybné, že ze soudu "zdravého rozumu" vyjdou některé filosofické či ideologické systémy lépe, některé hůře a některé pohoří jak papír. Ponechávám ke zvážení, zda je to chyba zdravého rozumu nebo spíše těch systémů, které neprojdou.


      Co se vědy týká, tak věda má svou metodologii a měla by být ideologicky nezávislá. (I když je jistě pravda, že v praxi tomu tak vždy být nemusí - i vědci jsou jen lidé a mohou buď sami trpět předsudky, mít nějaké důvody k autocenzuře nebo ke zkreslování závěrů, apod.)

      Věda není dokončený podnik, takže sporná témata, pochopitelně, existují.
      (Ovšem nemyslím si, že věda má nějaký problém s makroevolucí - mnozí evoluční biologové takový termín ani nepoužívají, neboť žádný principiální rozdíl mezi makro- a mikro- evolucí neexistuje. Dokazování se pochopitelně musí opírat hlavně o paleontologická data, ale více tady rozebírat evoluci by bylo asi vzhledem k tématu off-topic.)


      Takže abych se vrátil k tématu, pak otázka zní: Oč by se měla filosofie vlastně opírat, ne-li o zdravý rozum a o vědu ?

      Odvolám se na autoritu profesionálného filosofa: Filip Tvrdý na svém blogu např.v článku "Is Science All You Need ?" ( http://massive-error.blogspot.cz/2012/08/is-science-all-you-need.html ) přímo píše, že "... neexistuje jiný způsob, jak dosáhnout poznání, než zdravý rozum a vědecká metodologie.".

      O kousek dále to trošku rozvádí:

      "Přiznám se, že ani léta studia dějin filosofie mě nepřivedla byť jen k jediné větě, kterou by bylo možné považovat za pravdivou z filosofických důvodů - pravdivostí disponují jen nepříliš zajímavé tautologie axiomatických disciplín a mnohem zajímavější empirické věty. Často slýchám o tom, že prý existují i nějaké alternativní druhy poznání nebo typy racionality, ale nikdy jsem nebyl seznámen s žádným příkladem. Z odpůrců scientismu čiší jakési tiché zoufalství, protože se některé běžné zkušenostní věty snaží přetavit na metafyzické soudy. Jistí "hlubocí" filosofové například tvrdí, že banální generalizace typu "Všechno má svou příčinu." nepatří do kompetence induktivní vědy, ale jsou součástí deduktivní metafyziky. Každý nemotora, který se někdy udeřil kladivem do prstu, se tak automaticky stává filosofem ..."


      Tvrdého blogpost je už dva roky starý, takže už reakce asi nečeká. Nicméně - dovedl bys uvést nějaké příklady toho, k čemu jej nepřivedla ani léta studia dějin filosofie ?
      Nebo by to snad dovedl vystudovaný filosof pan ™ ???

      Vymazat
    3. "Přesto Ti nědelá problém s takovými pojmy operovat."
      Nedělá, ale neprohlašuji je za pojmy vyzískané předfilosofickým zdravým rozumem.

      "mnozí evoluční biologové takový termín ani nepoužívají, neboť žádný principiální rozdíl mezi makro- a mikro- evolucí neexistuje."
      Já nejsem moc evoluce znalý, o čemž netvrdím, že to není můj problém. Ale makroevoluci chápu jako mezidruhovou evoluci - ultrapolopaticky řečeno, vývoj psa z kočky, nebo ptáka z ryby. To mi přijde vůči intradruhové evoluci jako rozdíl docela dost principiální.

      Ad Filip Tvrdý. Já vím, že žádný filosof není úplně nezaujatý a podle mne to ani nejde. Ovšem Tvrdý je poměrně extrémní případ, o čemž jeho blog (mimochodem, dostalo se ke mne náhodou, že po vydání knihy, kterou připravuje, se na něj opět chystá psát) svědčí dostatečně. Takže jsem na pochybách, jestli se zrovna na něj odkazovat jako na "klasický případ profesionálního filosofa ..."

      Na Tvou otázku Ti rád zkusím odpovědět, ale možná bude lepší, když mi předložíš pár kandidátů (resp. to, co za tyto kandidáty považuješ) na tuto věc pravdivou z filosofických důvodů. Navíc je otázka, co přesně je filosofický důvod. Pokud se tím, jak naznačuje Tvrdý, myslí důvod čistě deduktivní, tak na to samozřejmě nemohu dát žádný příklad, protože nějakou zkušeností poznání vždycky začít musí. Neoznačil bych se totiž za karteziánského zastánce vrozených idejí.
      Ale jako nástřel mohu předložit třeba korespondenční teorii pravdy?

      Vymazat
    4. "Nedělá, ale neprohlašuji je za pojmy vyzískané předfilosofickým zdravým rozumem."
      No já jsem tu poznámku napsal jako reakci na Tvoji připomínku ohledně možných sporů ve věci úsudků zdravého rozumu. Namítl jsem, že když možné spory nevadí u jiných věcí (např.při používání některých pojmů), nemusely by vadit ani ve věci zdravého rozumu.


      Když jsem psal, že mezi makro- a mikroevolucí není principiální rozdíl, měl jsem na mysli, že se zde neuplatňuje nějaký principiálně odlišný mechanismus. Rozdílná je časová škála a rozdílné mohou být také metody zkoumání.

      Richard Dawkins píše:
      "I must mention the alleged distinction between macroevolution and microevolution. I say 'alleged' because my own view is that macroevolution (evolution on the grand scale of millions of years) is simply what you get when microevolution (evolution on the scale of individual lifetimes) is allowed to go on for millions of years.
      ...
      If the terms are used to signify differences in how best to study them, I have no quarrel with a working distinction between microevolution and macroevolution. I do have a quarrel with those people who elevate this rather mundane practical distinction into one of almost — or more than almost — mystical import."

      (viz Richard Dawkins: The Ancestor's Tale, Orion Publishing Group, 2006, str.498-499, vyšlo také česky)


      Možná jsi nezaznamenal - nedávno vyšla kniha Filipa Tvrdého "Turingův test / Filosofické aspekty umělé inteligence" ( http://www.kosmas.cz/knihy/193008/turinguv-test/ )

      "Pokud se tím, jak naznačuje Tvrdý, myslí důvod čistě deduktivní, tak na to samozřejmě nemohu dát žádný příklad, protože nějakou zkušeností poznání vždycky začít musí. Neoznačil bych se totiž za karteziánského zastánce vrozených idejí."

      Za pana Tvrdého mluvit nemohu, ale také bych řekl že má na mysli nějakou "čistou dedukci". Jelikož s ním ve věci zdrojů poznání v podstatě souhlasím, nemohu ani uvést kandidáta na větu platnou z "filosofických důvodů".

      Myslím, že korespondenčí teorie pravdy jako "věta z filosofických důvodů" by neobstála. Nějaká jednoduchá verze korespondenční teorie pravdy by spíše mohla sloužit jako příklad "zdravého rozumu". Řekl bych, že s touhle teorií v běžném životě pracujeme všichni.


      "... nějakou zkušeností poznání vždycky začít musí."

      Tahle věta mě překvapila, myslel jsem, že za minimálně možný ne-li hlavní zdroj poznání považuješ Písmo svaté.


      Vymazat
    5. Díky za info o Filipově knize, nevěděl jsem, že už vyšla.

      "Jelikož s ním ve věci zdrojů poznání v podstatě souhlasím, nemohu ani uvést kandidáta na větu platnou z "filosofických důvodů"."
      Proto jsem tě o ti kandidáty předem poprosil, protože jsem tušil, že takhle nějak to bude :-)

      "Řekl bych, že s touhle teorií v běžném životě pracujeme všichni."
      To mne těší, že to říkáš. Když jsme jednou s kamarádem s Filipem polemizovali a předložili mu jako argument korespondenci, tak uhnul výrokem "existují různé teorie pravdy". Bezesporu ale tento výrok myslel v teorii korespondenční.

      "Tahle věta mě překvapila, myslel jsem, že za minimálně možný ne-li hlavní zdroj poznání považuješ Písmo svaté."
      To nevím, na co tím přesně narážíš. Ale kdybych se toho měl chytit, pak i o existenci Bible se nejprve dovídám za pomocí zkušenosti - sluchu, zraku, atp.

      Vymazat
    6. "To nevím, na co tím přesně narážíš."
      To nebylo myšleno nějak urážlivě, prostě jsem jen myslel, že filosofové, spojení s křesťanstvím (nebo případně s jiným náboženstvím) musí z něčeho vycházet (Bible, zjevení ...).

      "... i o existenci Bible se nejprve dovídám za pomocí zkušenosti ..."
      O existenci možná ano, ale připadá mi, že důležitý je tam hlavně obsah, a na obsah knihy se už slovo "zkušenost" nehodí.

      Ovšem ve filosofii náboženství jsem úplný laik, takže pokud jsem napsal nesmysl, mohu se jen omluvit.

      Vymazat

Nebojte se komentovat články i když jsou staré! Píšu většinou o tématech, jejichž aktualita s časem neubývá.
Kdo máte mail u seznamu, použijte pro vložení komentáře volbu OpenID. Je to velmi jednoduché, viz zde: http://napoveda.seznam.cz/cz/jak-pouzit-seznam-openid.html.