pátek 8. dubna 2016

sobota 2. dubna 2016

Prožitková povaha sexu, děti a křesťanství

!UPOZORNĚNÍ! 
Následující text může někomu připadat vysoce skandální. Pokud jste křesťan spíše prostého, "dětsky" zbožného typu, snažně vás prosím, rozhodně jej nečtěte. Odolejte pokušení. Pokud jste křesťan spíše racionalisticky-spekulativního typu a zároveň nejste nějak vysoce aktivním, "veřejným moralistou", pak je naopak text určen možná právě pro vás, ale i tak si rozmyslete jeho čtení. Pokud tím moralistou jste, máte za tento text tu nejlepší příležitost mne veřejně pokárat/seřvat/přestat se se mnou bavit, nicméně budu doufat, že to neuděláte a ideálně budu doufat, že ihned přestanete číst. Pokud jste ateista, agnostik atp., pak je volba zcela na vás, ale text vás asi nemá moc šanci pohoršit.
Další čtení je na vaši zodpovědnost.
!KONEC UPOZORNĚNÍ!

neděle 10. ledna 2016

Nezaujaté poznávání - mýtus, nebo realita?

Pokud se chceme ptát, jaké poznání je nezaujaté, je dobré se možní nejprve zeptat, které poznání je zaujaté, co znamená "zaujatost".

Všichni asi známe starou lidovou moudrost "přání je otcem myšlenky", v anglické filosofické terminologii označenou jako "wishful thinking". Přejeme si, aby něco byla pravda, aby něco nějak bylo, nebo naopak nebylo - a to nás ovlivňuje v našem vidění světa i toho, co je za ním. Při poznávání nás toto naše přání může ovlivňovat, a to i v případě, že se vědomě snažíme jej z poznávacího procesu odfiltrovat. Nakolik se nám to nedaří - pokud o to ovšem usilujeme - natolik je naše poznání zaujaté.

Avšak ne pouze přání, aby něco bylo nebo nebylo, může učinit naše poznávání zaujatým. Často můžeme mít také nějakou špatnou zkušenost nebo nějaké trauma z minulosti. A pokud se toto trauma či špatná zkušenost v nějakém smyslu překrývá s tématem, o jehož poznání se usiluje, může to na nezaujatost našeho poznávání působit dost negativně, i když se snažíme držet na uzdě. Já sám s tím mám zkušenost. Je leckdy obtížné snažit se o skutečnou nezaujatost v případě, kdy to, o čem se např. hovoří, je pro nás emočně zatěžující, i když se s tím snažíme sami v sobě zápasit.

Vezměme ovšem termín "nezaujaté poznání" radikálně a do důsledků. Nemusel by být jedinec, který usiluje radikálně nezaujatě poznávat, zbaven úplně všech tužeb, kromě touhy poznat? V tom případě by ovšem musel přestat být člověkem, musel by přestat mít tělo. Protože tělesný člověk disponuje "touhami" po dýchání, zahnání hladu, žízně, po odpočinku atp. Toho všeho se ovšem, pokud chce zůstat člověkem, nemůže zbavit.

Na druhou stranu se přece jen nezdá, že by např. touha dýchat měla nějak negativně ovlivnit nezaujatost poznání. Zdá se, že dýchání či jezení s nezaujatostí poznávání až tolik nesouvisí, snad kromě hypotetických a extrémních situací, v nichž by vlivem okolností bylo z morálního hlediska povinné zemřít hladem nebo udušením. Ale to jsou spíše teoretické výjimky. Pak se ale nabízí otázka: o jaký typ touhy po něčem či odporu vůči něčemu se musí jednat, aby činil, nebo měl šanci učinit poznání zaujatým? Než se na to pokusím zodpovědět - pokud se mi to vůbec povede - udělám malou odbočku k dalším důležitým reflexím.

Jako člověk, který se považuje za katolíka a zároveň zajímající se o filosofii, se zajímám také o debaty resp. polemiky mezi křesťany (popř. obecně teisty) a ateisty, kteří se přou o existenci či neexistenci Boha, o pravdivost či nepravdivost křesťanství atp. A subjektivně jsem vypozoroval, že - pokud se nejedná o nějakou vysoce sofistikovanou debatu např. na akademické půdě, i když i tam se s tím lze setkat - obě skupiny si často vzájemně vyčítají zaujatost. Křesťané vytýkají ateistům, že nevěří v Boha nikoliv kvůli evidenci, popř. absenci evidence o jeho neexistenci, nýbrž protože jsou pyšní, sobečtí, nelíbí se jim křesťanská (zvlášť sexuální) morálka, nechtějí se zbavit svých hříchů a po smrti za ně  nechtějí pykat v pekle. Dokonce tvrdí, že ateisté nikoliv že v Boha nevěří, ale že v hloubi srdce moc dobře ví že Bůh je, a že jej nenávidí - toto jsem de facto  jednou slyšel i v kostele od kazatelny. Z druhé strany, ateisté zase křesťanům říkají, že věří v Boha proto, že se nedokážou smířit s faktem, že smrtí vše končí, že náboženství je berlička pro slabochy, popř. že potřebují ovládat a řídit životy jiných lidí, protože náboženství nikdy o ničem jiném než o touze po moci nebylo. A vytýkají křesťanům, že oni nemohou své případné omyly korigovat, protože mají od své církve zakázáno pochybovat o její autoritě a o pravdivosti křesťanství. Zároveň obě strany tvrdí, i když u křesťanů jsem se s tím setkal vícekrát, že kdo se na svět a život podívá OPRAVDU NEZAUJATĚ, pozná, že pravdu má ten, kdo na toto nezaujaté poznání takto apeluje.1

Je otázka, zda debaty s těmito v posledku ad-hominem osočeními mohou někam smysluplně vést. Pokud někdy ano, tak spíš nahodile. Přesto mám za to, že ateisté či agnostici mají na nezaujatost poznání přece jen malinko větší šanci, než křesťané. Narážka ateistů na to, že křesťané mají, pokud jsou členem nějaké církve - především katolické - zakázáno pochybovat o pravdě své víry má totiž reálný základ. Sám jsem o tom dříve psal (a dokumentoval stránkou z katolického katechismu) např. zde. Ateisté naopak většinou členy nějakých programově ateistických organizací, které by jim něco podobného nakazovaly, nejsou. Domnívám se tedy, že představa křesťanů, především katolíků, o vlastním nezaujatém poznávání je veliká iluze, a jejich apel na nezaujaté poznávání u druhých vyznívá trochu pokrytecky, i když samozřejmě ne vždy a u všech.2 Můžeme si v této souvislosti ocitovat odvážný odstavec z knihy Paula Johnsona Dějiny křesťanství, který věci částečně ilustruje přímo v nejvyšší hierarchii - byť někdo může s Johnsonem jistě z dobrých důvodů nesouhlasit. Zvýraznění je moje:

"V roce 1907 Pius celou kampaň formálně schválil vydáním dekretu Lamentobili, který rozeznával šedesát pět tezí patřících k takzvané „herezi modernismu“. Katolické hierarchii ve Spojených státech se mocně ulevilo, když zjistila, že „amerikanismus“ mezi nimi není. Modernismus, jak ho pojímal Pius, byl – povšechně vzato – pokusem za pomoci objektivního využití vědních disciplín, jež se rozvinuly v průběhu a po skončení osvícenství, vrhnout světlo na dějiny a učení křesťanství. Papežův dekret tím, že odmítal objektivní přístup ke studiu, bránil sledování pravdy bez ohledu na to, kam může vést, čímž vyvolával dojem, že rozlišuje mezi vírou a pravdou, což je samotný základ pavlovského poselství. Můžeme se tedy přít o to, zda samotný dekret Lamentobili nebyl kacířský; prezentovat takovou argumentaci však v té době nebylo možné."

Pojem nezaujatost poznání se nám tedy dostal do těsného kontaktu s pojmem otevřenosti poznání. Jedná se ovšem o dvě různé věci: zaujatost poznání znamená, že nějaká moje touha se promítá do mého úsilí o poznání a ovlivňuje, resp. zkresluje jej. Otevřenost poznání naproti tomu znamená být principielně přístupný všem možnostem toho "jaká může pravda být"; pokud nějaké možnosti předem vylučuji, např. předem vylučuji možnost že Bůh existuje, pak nejsem v poznávání otevřený. V tomto smyslu jsou křesťané (židé, muslimové) určitě náchylnější k uzavřenosti v poznání než ateisté, protože ti nejsou v žádné "ateistické církvi", která by mohla pochybnost o jejich přesvědčení hodnotit jako hříšnou.

Zkusím se nyní vrátit k otázce, jaký to tedy vlastně musí být typ touhy, aby negativně ovlivňovala nezaujatost poznání. Zde si ale můžeme všimnout ještě jedné věci. Mít touhy je pro člověka přirozené. A některé touhy jsou u něj dokonce zcela nutné - nelze být člověkem a nemít je. Nejvíc se to týká touhy být šťastný, touhy cítit se dobře nebo touhy po nepomíjející lásce. Co nám to říká? Dle mého soudu to, že přítomnost takových tužeb nejen že nemusí nutně deformovat nezaujatost poznání, ale naopak sama její existence je důležitým "údajem", který je v procesu poznávání důležité zvážit. Je pravda, že takovéto hodnocení zmíněných tužeb se vyskytuje především mezi teisty. Ateisté popř. naturalisté se budou snažit existenci těchto tužeb spíše "vysvětlit" - chemicky, evolučně, psychologicky atp, a redukovat je tak na něco jiného, než čím jsou. Osobně se domnívám, že takové "vysvětlení" selhává a navíc je takovým přístupem de facto předpokládáno, že člověk v "přirozeném stavu" je vlastně (filosofickým) naturalistou, což je ovšem naprostý omyl. Ale to už je jiná debata.

Musím přiznat, že najít charakteristiku touhy, kterou bychom mohli označit jako "negativně ovlivňující nezaujatost poznání", se mi najít dosud nepodařilo. Je to tedy výzva i prosba na vás, čtenáře, abyste mi s tím pomohli.

Nicméně, na závěr bych se přesunul k trochu "pozitivnějšímu" resp. kontruktivnějšímu přístupu k nezaujatému poznání. Praktická otázka totiž zní: jak maximální nezaujatosti v poznávání vlastně dosáhnout? Pokusím se přednést dva nedokonalé návrhy:

1. Prvním krokem je podle mne osobní přiznání si každého, že jeho osobní úsilí o poznávání má co do nezaujatosti značné rezervy. Že pokud se někdo domnívá, že jeho poznání je dokonale nezaujaté, tak nejspíš žije v naprosté iluzi. Buďme k sobě v této věci skeptičtí a přiznejme si, že naše poznávání prostě není dokonale nezaujaté. Já si to sám o sobě přiznávám. Člověk totiž jednoduše není dokonalý, a tudíž je maximálně pravděpodobné, že je nedokonalá i jeho nezaujatost v poznání. Podívejme se třeba na wikipedii na heslo cognitive bias, pročtěme si seznam všech možných "poznávacích předsudků" a zeptejme se, jestli se v některých aspoň z části nenajdeme. Vezměme naprostou nezaujatost poznání jako horizont, k němuž se chceme přibližovat, ale jehož dokonalé dosažení se ze zkušenosti podaří jen opravdu málokomu, pokud vůbec někomu.

Nyní mi někdo může položit "fuchsovskou" otázku: a nejsi potom zaujatý v poznání toho, je-li naše poznání nezaujaté? Není Tvé hodnocení lidského poznání jako zaujatého výsledkem tvojí vlastní zaujatosti - třeba proto, že si přeješ, aby poznání druhých nebylo nezaujaté, abys ve své vlastní zaujatosti nebyl osamocen? K tomu bych řekl tři věci. V první řadě, nemyslím si to. Má skepse k nezaujatosti poznávání je spíše výsledkem zkušenosti se sebou i s druhými. Ve druhé řadě, i kdybych v této věci zaujatý byl, myslím si, že je to menší "průser", než kdybych byl zaujatý např. ohledně poznání původu světa, vesmíru atp. A za třetí: i když to, co nyní napíšu, vyzní jakoby popření všeho, co jsem dosud psal, tak je třeba uznat i to, že zaujaté poznání neznamená nutně falešné, nepravdivé poznání. Ne každé zaujaté poznávání musí automaticky vyústit v omyl. Tím ovšem rozhodně není řečeno, že tím pádem zaujatost poznání nijak negativně neovlivňuje. Chce se jen říct, že jej nemusí deformovat nutně, ale to není důvod k tomu, abychom (ne)zaujatost neřešili. To, že ne každý pád ze sedmého patra končí smrtí také není důvodem k tomu, abychom ze sedmého patra běžně a bez obav skákali.

2. Nesnažme se poznávat izolovaně a o samotě, nýbrž vyhledávejme "poznávací společnost". Konfrontujme své poznání s poznáním druhých lidí. Nikoliv fuchsovských "ideálních oponentů", nýbrž skutečných lidí z masa a kostí. V této souvislosti mne napadlo, jak by mohla taková ideální "poznávací společnost" vypadat, i když její realizace by byla bezesporu maximálně obtížná. Ideální by bylo společenství lidí o počtu řekněme 4-6, kteří si navzájem velmi důvěřují. Jsou schopni přijmout kritiku a nebojí se před druhými vnitřně "obnažit" - odhalit před nimi své hluboké touhy a přiznat, že by si přáli, aby pravda byla taková a taková. Neměla by to být "filosoficky homogenní" skupina, tzn. nebylo by úplně ideální, aby všichni členové této skupinky byli ateisté nebo naopak katolíci. Z druhé strany by jistě nebylo dobré, aby se taková skupinka cíleně skládala ze světonázorově maximálně odlišných lidí. Světonázor se totiž může změnit, což je zcela legitimní a není to důvodem pro vyhazov člověka z takovéto skupinky.

Poznámky:

1. Je však otázka, jestli takový výrok není na či za hranicí ad hominem argumentace. Když totiž někdo na adresu někoho, kdo nesouhlasí s jeho názorem na věc, řekne "pokud to prozkoumáš opravdu nezaujatě, zjistíš že já mám pravdu", tak mu tím vlastně říká, že dosud zkoumal zaujatě a kvůli této své osobní nekvalitě se mýlí. Hodnocen je tak vlastně oponent a nikoliv to, o čem je veden spor.

2. Tuto iluzorní "nezaujatost katolíků" bych se nyní pokusil dokumentovat vlastní kůží přinesenou na trh. Budu samozřejmě hovořit jen sám za sebe a svou psychiku, ale třeba se v něčem z toho najde nejeden další křesťan či katolík, který to bude číst. Takže:

Když v nějaké diskuzi přejdou na přetřes nějaké argumenty proti křesťanství nebo někdy i jen proti teismu, tak mi často brzy vytanou na mysl skutečnosti jako existence dogmat Církve, nadpřirozená jistota víry zaručená Bohem jež nemůže klamat, neomylnost Církve kterou je zakázáno zpochybňovat apod. A vyskočí mi myšlenka, že i kdyby mi argumenty proti teismu/křesťanství/katolictví připadly sebepřesvědčivější, stejně bych se musel vší silou, třeba i "iracionálně" držet dogmat Církve. A nebo by mne samotného napadlo, jestli přesvědčivost oněch argumentů není spíše než těmi argumenty dána mou pýchou nebo sobectvím, které zatemňují mou mysl, a odporem k přísné katolické morálce (hlavně sexuální) atp. Připomene se mi zákaz pochybovat kladený Církví na své věřící, hodnocení pochybností jako nějaké morální slabosti věřícího a apel na to, že skutečný katolík nepochybuje. A koneckonců co je hlavní, v těchto debatách z pohledu ŘKC nejde o nějaké nezávazné intelektuální cvičení, nýbrž o vážné úsilí přiblížit ateisty a posl. záchraně od věčného zavržení. Nejsou snad ty ateistické argumenty pokušením Satanovým? Mnoho katolíků, zvlášť těch "lidově zbožných", by jistě souhlasilo. Na závěr ještě malý příklad. Pamatuju si na kurz katolické apologetiky, který u nás v Ostravě jednu dobu jezdil přednášet Michal Semín. 80-90% posluchačů tvořili pravidelně tradicionalisté "ze Slezské a z Frýdku", takže celý kurz byl takovým "přesvědčováním předem přesvědčených". Když se mi ve výkladu něco nezdálo, tak občas jsem sice získal odvahu se ozvat, ale jinak jsem raději mlčel. Proč? Možná je v tom kus mého předsudku, ale bál jsem se, že mé časté namítání by v tradicionalistech - skoro všichni byli mí známí - vyvolalo hodnocení mé osoby ve stylu "ten Jakub nějak moc namítá, musíme se za něj modlit, aby neodpadl. Nestojí za tím jeho namítáním nějaká mravní špatnost nebo nechuť ke katolické morálce? Možná i na peklo bychom jej mohli upozornit". Nechť si tedy čtenář-katolík sám zhodnotí, jestli jsou řádky výše výsledkem mé úzkostné psychiky, nebo jestli se v něčem z toho sám nenašel.

neděle 17. května 2015

pondělí 20. dubna 2015

Morální ateismus a problém identifikace Božího jednání

Tomáš Sobek na Kontrafikci svého času v diskuzi pod článkem "Předvánoční perly moudrosti z OSAČR" zmínil, že je tzv. morálním ateistou. Co to znamená, být morálním ateistou? Jak jsem od Tomáše následně pochopil a také se později dočetl na internetu (např. zde), hlavním tvrzením morálního ateismu je to, že pokud Bůh je, tak stejně nemá žádné morální atributy, nemůže být hodnocen ani jako morálně špatný, nebo jako morálně dobrý, nemůže být morálně chválen nebo haněn. A to proto, že nemáme žádnou evidenci o tom, že by Bůh byl morálním aktérem, resp. přesněji že by byl aktérem vůbec. Nemáme evidenci něčeho, co bychom mohli nazvat jednáním Boha. A tudíž není vážnější důvod, aby Bůh, který - pokud ovšem existuje - nijak nejedná, měl být nějakým zvláštním předmětem naší pozornosti. Celá pozice v posledku pochází od Davida Huma a je popsána např. v této knize, kterou jsem ale nečetl. Již tehdy při diskuzi s Tomášem mi tato pozice připadla dost podnětná a hodná pozornosti, případně jakéhosi (nejen) intelektuálního znepokojení. To nic nemění na tom, že dnešní krátký příspěvek bude prakticky jen o otázkách a ne o odpovědích, ale myslím, že jejich položení je důležité.

Problém tedy navozuje základnější otázku, a sice, co je to jednání a jak rozpoznat, že něco jednáním je. A to není vůbec snadné. O tom, co je jednání, byly sepsány celé knihy (viz např.) a já se zde spokojím pouze s tím, že jako jednání označím viditelnou či neviditelnou aktivitu, konanou bytostí vybavenou rozumem a to tak, že rozum či rozumové důvody jsou podstatnou příčinou (byť ne nutně jedinou) existence této aktivity. Jednáním je tak např. cílené a smysluplné ťukání do kláves na počítači, např. za účelem napsat text. Nebo míchání malty v míchačce. Zvířata by v tomto smyslu nikdy nebyla schopna jednat, zvířata se pouze "chovají". Jednáním je ale také např. přemýšlení - i to je nějakou činností. Přemýšlení ale není nijak viditelné. Můžeme jej ve vlastním smyslu rozpoznat  (to, že existuje, že se děje) pouze sami v sobě. U druhých pak můžeme pouze velmi nespolehlivě usuzovat na základě určitých vnějších projevů (druh výrazu ve tváři, mlčenlivost, nehybnost) usuzovat na to, že dotyčný člověk nejspíš přemýšlí, ale jistotu o tom nikdy nemáme. To nám, podle mne, říká jednu velmi důležitou věc: k identifikaci některých typů jednání si nevystačíme s tzv. perspektivou třetí osoby, jak by nejspíš rádi naturalisté. Jednání zvané "přemýšlení" je toho krásným důkazem, ať se to naturalistům líbí nebo ne - mohu jej ve vlastním smyslu rozpoznat pouze introspekcí, tedy perspektivou první osoby. Plynou-li z takového faktu ještě další nepříjemné důsledky pro naturalismus je jistě důležitá otázka, ale tu zde nebudu řešit.
Jak ovšem identifikovat jednání Boha, resp. na základě čeho usoudit, že něco bylo Božím jednáním a v jakém smyslu to bylo jednáním? To je, zdá se, velmi obtížné. V prvé řadě: Bůh je neviditelný a netělesný. A tak nemůžeme identifikovat Jeho jednání tím, že bychom jej někde viděli, jak buší do klávesnice nebo míchá maltu. Z hlediska křesťanství by však mohla padnout jedna, byť ne úplně filosofická námitka: Bůh se v Ježíši Nazareta stal člověkem a jako člověk - který byl zároveň Bohem - jednal. Pokud je to pravda, pak to ovšem neříká nic více, že Bůh někdy v rozmezí 0-33.n.l. jednal. Neříká to nic o tom, jestli jednal i předtím nebo potom, což nás ovšem také dost zajímá.
Jeden z argumentů, snažících se z teistického hlediska podpořit Boha jakožto jednajícího, je poukázání na fakt, že Bůh v nějakém smyslu disponuje alternativami: např. stvořit nebo nestvořit svět, aktualizovat ten či onen možný svět.1 V tom je však problém. Především, ty možnosti stvořit, nestvořit, stvořit to či ono by musely být v nějakém významném smyslu ontologické a nikoliv jen epistemické2, tzn. daný svět by musel být opravdu stvořitelný a nikoliv sice epistemicky bezrozporný, ale ontologicky nestvořitelný, resp. pro Boha "kauzálně nedostupný", jak by řekla moderní analytická metafyzika. Jestli však takové světy vskutku jsou, nevíme. Dále, pokud platí slova Tomáše Akvinského, že o stvoření nelze říct v posledku nic jiného, než že je to závislost stvořeného na Stvořiteli, potom je to další komplikace pro tvrzení existece jiných možných světů, než toho aktuálního. Na druhou stranu, tvrdit, že žádné jiné možné světy než ten aktuální nejsou, je i pro mne dost neplausibilní. Otázka tedy je, zda lze (akt) stvoření - pokud zůstaneme u něj - možné označit jako jednání, a to dokonce jako jednání s morální hodnotou. Teisté se samozřejmě snaží o předvedení analogií, které, jakkoli jsou blízké ekvivocitě, přece jen jsou (resp. mají být) dostatečně analogické vůči lidskému jednání na to, aby stále byly hodny označení "(Boží) jednání", a to v dostatečně ne-metaforickém smyslu. Jak se jim to daří, to by se asi muselo posoudit případ od případu.3 Každopádně, tvrzení klasického teismu o absolutní neměnnosti a navíc neviditelnosti Boha bude trvale znamenat velký problém pro obhajobu existence něčeho, co bude právo titulu "Boží jednání".
I kdyby se to však teistům podařilo, stále by to nebylo evidencí jednání (kterou popírají morální ateisté), nýbrž pouze jakýmsi spekulativním argumentem. Otázka však je, jestli to je dostačující. Každopádně, tvrzení o existenci evidencí o Božím jednání pocházejí výslovně buď z náboženské sféry, nebo z osobní existenciální zkušenosti nějakého člověka, který danou zkušenost interpretoval jako Boží jednání - ať už s ním samotným, nebo s druhými lidmi. A tady už se dostáváme ke klasickému problému, kdy něco, co jedni interpretují jako Boží jednání, nevysvětlitelné náhodou či nahodilými procesy, jiní vezmou do parády holícím strojkem s occamovou břitvou a připíšou to souhře přirozených (většinou přírodních) procesů, kterou si pouze nábožensky zaujatý jedinec vyložil jako nadpřirozené jednání Boha. Nebo alespoň řeknou, že i když se jedná o nevysvětlitelný fenomén, nemáme dost důvodů to ihned interpretovat jako Boží jednání. Lidstvo se o takových případech hádá celá staletí. Zázračné rozestoupení mořských vod, aby Mojžíš a izraelité mohli utéct před egypťany, eucharistická hostie levitující do úst řeholní sestry, která dlouhá léta nic než tyto hostie nejedla, levitující františkán Josef Kopertinský, synchronicita (souběh) zdánlivě zcela nesouvisejících událostí do nepochopitelně smysluplného celku (který se udál po něčí modlitbě), nebo také fenomén náhlé a hluboké proměny srdce tvrzený osobu, která tuto proměnu údajně prožila, to jsou některé z příkladů, mám-li uvést ty z křesťanství. Některé z těchto je/bylo možno pozorovat (pokud se opravdu staly, což samozřejmě mnoho především naturalistů popírá) z perspektivy třetí osoby, některé pouze niterně zakoušet v perspektivě osoby první.

Máme tedy evidenci Božího (morálního) jednání? Těžká otázka. Co myslíte vy? Každopádně by však bylo dobré pokusit se s morálními ateisty - alespoň s těmi, kteří o tom jsou schopni a ochotni diskutovat - dohodnout na tom, jak by taková evidence vlastně měla vypadat, jaké znaky by měla splňovat a proč zrovna takové. Možná by taková debata doputovala do tématicky zcela jiných vod, ale myslím, že by i tak stála za to.

Poznámky:

1. "We can also view analogously the "act of creation" as having something common to action. As the human agent is seen as being aware of alternatives, we can imagine God as having alternatives. We can conceive of him without creation, as existing without having created: Or, . . . as having created either this world or some other possible world even though he was determined only by his own goodness." viz http://www.crvp.org/book/Series01/I-24/chapter_iv.htm.
2. Epistemická možnost je taková možnost, na jejíž existenci usuzujeme z toho, že naše poznání nevylučuje, že tato možnost existuje - nevidí v ní rozpor. Ale to, že ji nevidí, neznamená, že v ní ten rozpor není přítomen - třeba jsme si toho pouze zatím nevšimli.
3. Zmínil bych ještě tento pokus, který se však týká vyloženě otázky, jestli je plausibilní Bohu přisuzovat nějakou MORÁLNÍ dokonalost (a chválit jej za ni), a navíc se pouze pokouší pouze vyvrátit jeden konkrétní argument proti.