Zatímco
v některých minulých svých textech jsem zmiňoval, že se budou
protentokrát dotýkat křesťanství, s případným dodatkem, že
to bude na delší dobu naposled, dnes to bude víceméně naopak.
Dnešní text, či spíše taková veřejná zpověď, bude takřka
jen o křesťanství, o mne, a filosofie v něm bude jen poskrovnu.
Ten,
kdo je křesťanem (v mém případě katolíkem), přirozeně ví,
že křesťanský život vyžaduje plnění určitých přikázání
– konkrétně především tzv. Desatera Božích přikázání. S
plněním některých mám malý nebo žádný problém, s plněním
některých větší, s jedním dokonce velký, ale již před
relativně delší dobou jsem si uvědomil, že existuje jedno
přikázání, které neplním takřka vůbec. Sice nepatří do
desatera, ale přesto jde o přikázání zcela nejdůležitější.
Asi už nemusím dodávat, že jde o první a největší přikázání
ze všech: miluj
Boha.
To „celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a
celou svou myslí“ raději ani nedodávám.
Opravdu
to tak je, i když je to možná velmi smutné. I když je mi jasné,
že láska není v první řadě o cítění, přesto nemohu
nepřiznat, že v sobě v podstatě žádnou lásku k Bohu necítím,
a dokonce v sobě necítím ani žádnou touhu po Bohu. To je o to
více zvláštní, když si uvědomím, jak nás teologové
přesvědčují o tom, že touha po Bohu je největší, ne-li
jedinou touhou duše. Pokud je tomu tak, jak je možné, že jsem
prakticky důkazem opaku – a co je nejparadoxnější, dokonce jako
katolík? Taková skutečnost má samozřejmě své důvody a já
jsem se je snažil v retrospektivním přehlédnutí svého života
dohledat. A nyní je také zapisuji, i kvůli sobě, protože se mi
to možná někdy bude velice hodit, a také mi to pomůže si věci
více utřídit a ujasnit. A hlavně se třeba mohu dočkat nějaké
pomoci od někoho, kdo si tento text přečte a bude k tomu mít co
říci – něco, co třeba v určitých pravých okolnostech
potřebuju slyšet - či nějak jinak pomoci.
Důvody
oné absence lásky k Bohu – resp. to, co jsem jako důvody osobně
označil - jsem se pokusil vyjádřit v následujících odstavcích.
Samozřejmě je nelze nějak ostře oddělit, ale pro základní
orientaci je to dostačující. Ještě, než začnu, by bylo možná
dobré zmínit, že jsem „katolík od miminka“ - nejsem tedy
konvertita, nýbrž jsem byl ve víře vychován - který nikdy v
průběhu života od víry, nebo minimálně určitého jejího
praktikování (formálně) neodpadl, aby se k ní později zase
vrátil. A ještě bych pro jistotu zmínil, že jsem byl ve svém
dětství a mládí velice uzavřený a svou otevřenost jsem si
musel těžce vybojovávat s léty.
